Původ
Předchůdci dnešních bizonů se do Ameriky dostali z Asie přechodem přes pevninský most v místě nynějšího Beringova průlivu. Bizon americký se vyvinul z bizona širokočelého (Bison latifrons), který byl mnohem mohutnější a který vyhynul před 6 000 lety.
Rozměry
Výška v kohoutku:
samci – 170–190 cm
samice – 125–150 cm
Délka:
samci – 370 cm
samice – 250–310 cm
Hmotnost:
samci – 900–1 500 kg
samice – 500–750 kg
Popis
Tělo je pokryto krátkou hnědou srstí, jež v přední části trupu přechází v delší chlupy, které mají na hlavě tmavou barvu. Poslední krční a první hrudní obratle mají velmi dlouhé trnové výběžky, jež tak společně s mohutným svalstvem vytvářejí charakteristický hrb. Vzdálenost mezi rohy je téměř 50 cm. Bizoni mají 32 zubů – 24 stoliček a 8 řezáků. 50 cm dlouhá oháňka slouží k odhánění hmyzu.
Bizon lesní je oproti prérijnímu celkově větší. Širší paznehty zabraňují boření v měkké lesní půdě. Srst je tmavší, hustší a delší. Rohy dosahují až dvojnásobné délky.
Zrak je slabý, bizoni rozeznávají pouze pohyb. Naproti tomu mají výborný čich – dokážou větřit až na vzdálenost dvou kilometrů, ucítí trávu pod třiceticentimetrovou pokrývkou sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, v cvalu dosahují rychlosti 50 km/hod. Tímto tempem jsou schopni běžet půl hodiny i déle. Dožívají se 15 až 20 let.
Rozšíření
Prérijní bizon se původně vyskytoval na Velkých pláních od kanadské Alberty až po Mexiko, ale žil i daleko na východ od řeky Mississippi. Do poloviny 19. století však všichni bizoni vyskytující se východně od Mississippi vyhynuli. Méně početní lesní bizoni obývali lesnaté horské oblasti na západě Severní Ameriky.
Potrava
Bizoni jsou přežvýkavci. Spásají traviny, zejména tzv. bizoní trávu (Buchloë dactyloides). Lesní bizoni se navíc živí výhonky dřevin, žaludy a bobulemi.
Rozmnožování
Bizoní kráva s teletem
Říje probíhá od května do září, kdy spolu bizoní býci urputně zápasí. Po devítiměsíční březosti rodí samice jedno mládě, které kojí asi rok. Telata zůstávají u matky až do dosažení dospělosti, tj. do stáří tří až pěti let.
Způsob života
Prérijní bizoni se sdružovali do obrovských stád, jež mohlo tvořit i několik desítek tisíc jedinců (jeden údaj dokonce hovoří o stádě, které čítalo dvanáct milionů zvířat) a jež pokrývala území až o rozloze 80 čtverečních kilometrů. Na podzim se bizoní stáda přesouvala na jih a východ a na jaře se vracela zpátky do severních a západních oblastí. V zimě se bizoni rozptýlili do menších skupinek, hlavou odhrnovali sníh a spásali trávu.
Význam bizona v kultuře Indiánů Plání
Protože měli bizoni jen málo nepřátel – kromě člověka to byli medvěd grizzly, puma a vlk – je jejich počet v době před příchodem bělochů odhadován na 30–70 milionů. Pro kočovné indiánské kmeny, které obývaly Velké pláně, se stali nepostradatelnými zvířaty. Indiáni z nich dokázali zužitkovat skoro všechno – od rohů až po paznehty. Následuje stručný výčet:
jedlé části – maso, jazyk, oči, vnitřnosti, tuk, morek, krev
srst – čelenky, ozdoby, vycpávky, těsnění, lana, ohlávky
kůže – oblečení, ozdoby, pláště na týpí, přikrývky, polštáře, nosítka na děti, tašky, vaky, pouzdra, nádoby, toulce, štíty, sedla, uzdy, řemeny, lasa, saně, sněžnice, bubny, chřestidla, masky, hračky, obchodní zboží
kosti – nože, hroty šípů, palice, škrabky, šídla, jehly, lopatky, motyky, rukojeti nástrojů, kostra sedla, saně, štětce, hrací kostky, obřadní předměty
rohy – hrnky, lžíce, naběračky, prachovnice, hračky, čelenky, chřestidla
močový měchýř a bachor – nádoby na vaření a na vodu, vědra, mísy, hrnky, váčky
šourek – chřestidla
mozek – vydělávání kůží
šlachy – nitě, tětivy, výztuha luku
paznehty – klih, chřestidla
oháňka – plácačky na mouchy, ozdoby týpí, obřadní oděvy
trus – palivo, obřadní kuřivo
Bizon rovněž hraje významnou roli v mnoha indiánských mýtech a obřadech. Zvlášť posvátní jsou albíni, k jejichž lovu se v minulosti vázala spousta rituálů a tabu.
Na pokraji vyhynutí
Hromada lebek zastřelených bizonů, 70. léta 19. století
Bílí lovci nejprve zabíjeli bizony pro maso, jazyky a kůže, později jen pro jazyky a kůže. Indiáni Plání se odmítali vzdát svých území ve prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo k mnoha konfliktům. Američtí kongresmani si uvědomovali, že život kočovníků je plně závislý na bizonech, a tak roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů.
Nastala opravdová jatka. Ročně bylo zastřeleno kolem 250 000 bizonů, někdy však lovci zabili stejné množství zvířat za jediný měsíc. Využití většinou našly jen kosti (hnojivo) a rohy (knoflíky a spony). V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů.
Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů.
Současnost
Dnes se s bizony můžeme setkat v chráněných oblastech, indiánských rezervacích a na soukromých rančích.
Jedna z největších populací žije v Yellowstonském národním parku. Zdejší stádo dělá starosti okolním farmářům, protože se stává, že bizoni, kteří jsou přenašeči obávané brucelózy, překračují hranice parku. Ročně tak bylo zastřeleno několik set jedinců, v roce 1997 dokonce tisíc. Ochránci přírody se tomu snaží zabránit, a tak neustále hlídají hranice parku a zatoulaná zvířata zahánějí zpátky.
Zdroj:
Wikipedia.org
Naturfoto.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat